Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch
  • En français
  • Italiano
  • Español

Jihočeské hipostezky

Informace o hipoturistice (trasy, mapy, zastavení) v Jihočeském kraji naleznete zde.

logo

Rekonstrukce areálu fary (IKS Malenice)

Jsme partnery v projektu "Rekonstrukce areálu fary" v Malenicích a její přestavby na informační a kulturní středisko.


Více informací je k dispozici zde.

 

Projekt je financován z Evropského fondu pro regionální rozvoj prostřednictvím ROP Jihozápad a státního rozpočtu ČR.

Kontakt

Občanské sdružení CHANCE IN NATURE - LOCAL ACTION GROUP

sídlo/kontaktní adresa: 

Archiváře Teplého 102, 387 06  Malenice

telefon: 

383 390 134,
724 058 536

e-mail: 

info@krajempodsumavou.cz,        info@chanceinnature.cz

www.chanceinnature.cz
 

 logo chance

Najdete nás na facebooku

logo facebook

Partneři

logo MAS Rozkvět zahrady Jižních Čech

Poznej Pošumaví

logo mas pošumaví

Obsah

VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI VIMPERSKA

 Mons. ThDr. Antonín Liška CSsR
František Pubal
Jan Steinbrener

 

 M o n s.    T h  D r. A N T O N Í N    L I Š K A    C S s R

(17. 9. 1924 Bohumilice - 15. 10. 2003 České Budějovice)
liška

Narodil se 17.9.1924 v Bohumilicích. Studoval na redemptoristickém gymnáziu a vstoupil do této kongregace (sliby složil 15.8.1944) a studoval na jejím učilišti v Obořišti. Spolu s ostatními řeholníky byl od dubna 1950 internován v Králíkách a na podzim nasazen do pracovních jednotek (PTP). V této době byl v Praze pražským pomocným biskupem Kajetánem Matouškem dne 22. září 1951 tajně vysvěcen na kněze. Po návratu z vojenské služby působil v různých civilních zaměstnáních ve svém rodišti a jeho okolí. V duchovní správě mohl působit až od 15.5.1971, kdy se stal administrátorem v Poříčí n. Sázavou (pražská arcidiecéze).

Na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích získal doktorát teologie. Podílel se na ekumenickém překladu Písma svatého, stal se oficiálem interdiecézního církevního soudu. 1.6.1987 byl jmenován kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta.

19.5.1988 byl jmenován titulárním biskupem z Vergi a pomocným biskupem pražským, biskupské svěcení přijal z rukou kardinála Františka Tomáška 11.6.1988.

Biskupem českobudějovickým byl jmenován papežem Janem Pavlem II. 28. srpna 1991 a úřadu se ujal 9.11.1991.

Po dovršení 75 let požádal biskup Liška Svatý stolec o uvolnění z funkce diecézního biskupa. 25.9.2002 Antonína Lišku na biskupském stolci v Českých Budějovicích vystřídal současný diecézní biskup Jiří Paďour.

Antonín Liška byl v pořadí 11. biskupem českobudějovické diecéze, kterou 20.9.1785 založil papež Pius VI.Jeho biskupské heslo znělo: Evangelizare pauperibus. (Hlásat evangelium chudým.) Mons. ThDr. Antonína LIŠKA CSsR, emeritní biskup zemřel 15. října 2003.

 

 F R A N T I Š E K    P U B A L

(28. 10. 1851 Buk u Vimperk - 1923 Brandýs nad Labem)

pubal

František Pubal se narodil 28. října 1851 v Buku u Vimperku jako nejstarší ze tří dětí v rodině mlynáře Františka Pubala. Matka se jmenovala Anna Pubalová, mladší sestry Anna Aloisie a Aloisie Anna. Rodný dům Františka Pubala (číslo popisné 31), dodnes stojí, v současnosti je sídlem firmy Dřevo-palety VLK.

Po studiích teologie byl František Pubal roku 1874 vysvěcen na kněze a 25. června 1878 byl rozhodnutím hraběnky Nostitzové přidělen na faru v polabské obci Sluhy. Sem se přistěhoval 17. srpna 1878.

Páter František Pubal se nesmazatelně zapsal do historie tohoto regionu na středním Polabí nejen jako duchovní správce, člen obecního zastupitelstva a čestný občan, ale především jako autor významného historiografického díla - kroniky Sluzské. Ta zachycuje dějiny obcí Sluhy, Mratín, Velký Brázdim, Malý Brázdim, Nový Brázdim a Podháje od konce 10. století, o primární prameny se důsledně opírá od století šestnáctého. Na kronice pracoval páter Pubal celkem 13 let, od roku 1898 do roku 1911. Vyšla vlastním nákladem autorovým, tiskem Josefa Voctáře v Brandýse nad Labem. Dosud představuje jedno z nejvýznamnějších děl regionální historie a je stále užívána jako cenný zdroj informací.

Kronika sluzská ovšem není jen dílem historiografickým. František Pubal se v ní vyjadřoval také k aktuálnímu dění v obci, text obsahuje osobní úvahy, odkazy, poděkování apod.

Stejně cenný, i když veřejnosti téměř neznámý je deník pátera Pubala. Dochoval se jen jeho nedokončený opis pořízený Pubalovou služebnou Marií Kostkovu. Jde o jediný existující záznam – originál deníku nebyl v pozůstalosti nalezen. Tento deník představuje cenné autentické svědectví o životě polabských obcí v průběhu 36 let a o proměně postavení církve v tradiční venkovské společnosti. Ani v tomto případě ovšem nejde o prostý chronologický záznam událostí, nýbrž o dílo prokládané úvahami, zamyšleními, ale i řadou mučivých otázek bez odpovědí.

Z dalších písemných památek po otci Pubalovi víme o existenci sborníku písní a o rukopisném sborníku homilií. Sborník písní se doposud nepodařilo nalézt (pozůstalost byla z velké části ztracena), naopak o nevratném zničení sborníku homilií máme bohužel jistotu. Několik krátkých Pubalových textů se dochovalo v časopise Naše Polabí z dvacátých let 20. století.

P. František Pubal zemřel roku 1923 ve dvaasedmdesáti letech v Brandýse nad Labem, v nynější ulici Jiřího Wolkera. Pohřben je na hřbitově ve Sluhách. Za doby dvou totalitních režimů nebyl jeho odkaz s výjimkou historických informací z Kroniky sluzské připomínán, po změně společenských poměrů se jeho jméno začíná objevovat alespoň v regionálním tisku. Jako regionální osobnost figuruje v několika publikacích o středním Polabí, v celostátním odborné časopise „Společenskovědní předměty“ jsou publikovány výňatky z jeho deníku (III. ročník, č. 2, rok 2003). Jako literárně činná osobnost regionu je zařazen rovněž do doplňkové středoškolské učebnice literatury vydané gymnáziem Brandýs nad Labem. Stručný medailon Františka Pubala je také součástí dvou filmových dokumentů o regionu.
 

 J A N    S T E I N B R E N E R

(17. 7. 1835 - 6. 5 1909)

st

Narodil se 17. července 1835, původním povoláním byl knihař. Od roku 1855 začal tisknout nejprve na ručním lisu a později na jenom rychlolisu. Onen dům čp. 3 stál v bývalé Školní ulici a podle domovního znamení se mu říkalo U slona. V tomto domě tiskl pouze jeden náklad a v jenom jazyce.Dům však při velkém požáru v městě v roce 1861 vyhořel. Jan Steinbrener ho s nesmírným úsilím znovu vystavěl a výrobu obnovil. Vzrůstal i počet zaměstnanců. Zatímco v roce 1867 zaměstnával pouze 4 knihařské pomocníky, do roku 1870 jejich počet stoupl na 15 osob.

Steinbrener postupně vybavoval svou výrobu stroji. V roce 1870 používal pouze jednoho malého rychlolisu, v roce 1871 přikoupil další rychlolis. Na místě městského mlýna na levém břehu Volyňky postavil novou továrnu, která zahájila 17. února 1872 výrobu. Steinbrener původně začínal s tiskem modlitebních knížek, avšak v roce 1875 přistoupil k tisku kalendářů. Využil jejich obliby a zvýšené poptávky především na venkově a na této výrobě založil další rozvoj svého podniku.

V roce 1873 se poprvé zúčastnil světové výstavy ve Vídni, kde navázal četné obchodní styky hlavně s americkými firmami. První zahraniční knižní sklad zařídil v roce 1877 ve Vídni. V roce 1890 přibyl druhý skald v Budapešti a třetí byl téhož roku založen v New Yorku. V roce 1910 měl Steinbrener sklady v deseti evropských městech.

A ve Vimperku se museli činit, aby stačili poptávce na světových trzích. Už v roce 1880 zde bylo tištěno 128 nákladů ve třech jazycích, v roce 1890 už 320 nákladů v šesti jazycích, v roce 1900 celkem 490 nákladů v jedenácti jazycích a v jubilejním roce 1930 (75 let trvání závodu) dokonce 1060 nákladů v dvaceti třech jazycích. Do tohoto výročí bylo ve vimperské tiskárně vytištěno 34 miliónů 486 tisíc kalendářů a přes 96 miliónů různých modlitebních knih.

Kromě modlitebních knih a kalendářů byly ve Vimperku tištěny knihy pro mládež, drobné příležitostné tisky, plakáty, pozvánky a jiné knihy různého obsahu.

Tisklo se více než 500 druhů modlitebních knih ve dvaceti jazycích, kalendáře v osmi jazycích s ročním nákladem 1 250 000 výtisků. V tiskárně byli zaměstnáni nejen sazeči, tiskaři, vazači knih a pomocný personál, ale i gravíristé, malíři a zlatiči. Výrobky Steinbrenerovy tiskárny dosáhly světové pověsti jak pro kvality tisku, tak i knižních vazeb. Z dovedných rukou tiskařů a knihařů vycházely do světa bohatě umělecky zdobené knihy v krásných vazbách v plátně, umělé i pravé kůži, v celuloidu, v rohovině, slonové kosti, v želvovině, v pravé i v umělé perleti a v hadí kůži.Rozvoj tohoto tiskařského podniku měl velký vliv na hospodářský život a růst města. Po vybudování prvního továrního objektu následovaly stavby dalších. Byly postaveny tovární objekty na místě Malého mlýna na pravém břehu Volyňky a dále na místě Paulíkova mlýna na levém břehu Volyňky. Tam byla později vybudována hydroelektrárna, která od roku 1898 zásobovala elektrickým proudem celé město i s blízkou obcí Skláře. V továrně bylo elektrické osvětlení instalováno už tři roky předtím. Kromě těchto objektů byl postaven sociální ústav pro děti v Hrabicích, penzijní dům Rupertinum ve městě a na třicet obytných, vesměs dvoupatrových domů pro zaměstnance podniku.

To sice na první pohled vypadá bohulibě, ale Steinbrener se nijak nelišil od tehdejších kapitalistických podnikatelů a využíval všech zákonných prostředků k vykořisťování svých dělníků. Vysoké zisky získával z jejich práce. Jan Steinbrener zastával řadu významných veřejných funkcí a zemřel 6. května 1909 ve věku 74 let. Zanechal dva syny – Jana (nar. 1863) a Ruprechta (nar. 1866) a pět dcer. Už od roku 1905 se doba jeho synové stali spolumajiteli tiskárny.
 

D A L Š Í    V Ý Z N A M N É    O S O B N O S T I   V I M P E R S K A    N A L E Z N E T E  
Z D E

 

ZDROJ: www.vimperk.cz