Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch
  • En français
  • Italiano
  • Español

Jihočeské hipostezky

Informace o hipoturistice (trasy, mapy, zastavení) v Jihočeském kraji naleznete zde.

logo

Rekonstrukce areálu fary (IKS Malenice)

Jsme partnery v projektu "Rekonstrukce areálu fary" v Malenicích a její přestavby na informační a kulturní středisko.


Více informací je k dispozici zde.

 

Projekt je financován z Evropského fondu pro regionální rozvoj prostřednictvím ROP Jihozápad a státního rozpočtu ČR.

Kontakt

Občanské sdružení CHANCE IN NATURE - LOCAL ACTION GROUP

sídlo/kontaktní adresa: 

Archiváře Teplého 102, 387 06  Malenice

telefon: 

383 390 134,
724 058 536

e-mail: 

info@krajempodsumavou.cz,        info@chanceinnature.cz

www.chanceinnature.cz
 

 logo chance

Najdete nás na facebooku

logo facebook

Partneři

logo MAS Rozkvět zahrady Jižních Čech

Poznej Pošumaví

logo mas pošumaví

Obsah

 N a v š t i v t e   p o v ě s t m i   o p ř e d e n á   t a j e m n á   
m í s t a   v   K r a j i   p o d   Š u m a v o u


Zdaleka je vidět mýtická hora Boubín. Její tvář láká návštěvníky Šumavy svou tajuplností. Na horském úpatí se dodnes vypráví o pohanských králích, kteří zde v dávných dobách panovali. Ve zdejších lesích pracovali nejen obyčejní Šumaváci, ale mohli jste tu potkat pašeráky, pytláky či loupežníky. Zemané i rytíři si zde stavěli svá sídla a když je neuživili poddaní či služba králi, obírali sousedy či pocestné. Z mnoha hradů a tvrzí jsou dnes zříceniny opředené zkazkami o zakopaných pokladech. A tak můžeme putovat od hradu Husi podél bájného Libína až do Prachatic obdařenými středověkými příběhy. V křivolakých vesničkách okolo existoval zvláštní svět plný čarování i modliteb. Vždyť hned za poslední chalupou mohli jste potkat vodníka, divého muže nebo čarodějnici. V krajině okolo Husince zůstala zapsána ve stromech památka na Mistra Jana. O něco později putovali nábožní lidé do Vlachova Březí k posvátnému mariánskému obrazu, aby uviděli zázraky. Až k Javorníku se táhne Pošumaví patřící nejen šlechtě, ale i hrdým Královákům. Společně nám tito předkové zanechali drsnou avšak líbeznou zemi, kde se stačí na chvíli zastavit u nějaké památky a oživit si ji vyprávěním staré pověsti. Vždyť kniha domova je pro nás stále otevřená.
 

 Ondřej Fibich 


P O V Ě S T I     Z     K R A J E     P O D     Š U M A V O U

Půl koně za království (Vlachovo Březí, Čkyně)
Dávnověký král nad Boubínem (Dslavice, Š.Hoštice, Radhostice, Sv.Maří)
Zapomenuté poklady (Předslavice, Újezdec)
Lastury zahánějí bouři (Libotyně, Štítkov, Dvorce)
Na hrachu jako po másle (Kosmo)
Létající zlaté klíče (Čkyně)
Kamenný pastýř (Žár)
Pan Hýzrle z Chodů u zázraku byl 
Z Benátek do Vlachova Březí (Vlachovo Březí)
Světýlko zabitého (Bohumilice)
Dítě hastrmánek (Žár)
Voda Dobrá (Lštění, Vacov, Milejovice)
Jak vznikly houby
Varovný kámen (Budilov)
Svatý v mechu pod Libínem (Libín)
Kostel pod zemí (Benešova Hora)
Jak sem přišli Židé 
Boubínský loupežník Janeček
Hostinský pytlákem (Budilov)
Přízrak na vartě (Čkyně)
Bílá paní ze mlýna (Prachatice)
Mlynářské perly (Lčovice)
Račí mléko (Husinec)
Pata rodu (Marčovice)
Římané v Nebahovech (Nebahovy)
Svatý Jiří Zachránce (Prachatice)
Troubení na tři strany (Prachatice)
Libá zahrada na Libíně (Prachatice)
Řezník a vodník (Prachatice)
Chvála hadů (Prachatice)
Kapsy plné másla (Záblatí)
Vojenský kříž (Hradiště, Mojkov)
Drsný příběh (Dslavice)
Husova lípa (Chlístov)
Hořící sloup (Husinec, Vlachovo Březí)
Poustevník rohanovský (Rohanov)
Dříví do skonání světa (Lažiště)
Rok a den v Langwaldu (Záblatí)
Peníze jako sen (hrad Hus)
Zmizelý vladyka (Milejovice)
Babení vodníčat 
 Na Dědkách a U Báby (Všechlapy)
Vlčí historie (Vlkonice)
Ušlechtilost v prackách (Zálezly)
Paměť klenu (Čepřovice)
Stonožky (Malenice)
Pole na Klínci (Žár)

 ZPĚT na úvod



 Půl koně za království
Když stateční Čechové před Milánem v zemi vlašské leželi, nemohli mužové krále Vladislava hradeb dobýti. Přece se to však podařilo smělými činy některých českých pánů i nastala v městě řež nevídaná. Když se voják zvaný Ješek probíjel s kořistí ven z městské brány, spadla za jeho zády obranná mříž tak těsně, že vpůli přeťala jeho koně. Do vojenského ležení se vrátil pěšky se sedlem na rameni a s vaky plnými klenotů. Od tohoto činu mají Malovcové z Malovic ve znaku polovinu vzpínajícího se koně. Tito Malovcové a jejich potomci vládli nad Vlachovým Březím, Čkyní a Vimperkem.

 Dávnověký král nad Boubínem
Dávné proroctví o hoře Boubínu znělo: Bude-li vystaven zámek na Boubíně hoře, tehdy BoubínČeské zemi a Čechům bude dobře, neb oni přijdou zas k své slávě, zroste kořen vinný na jejich hlavě.
Byl kdysi zlatý věk, v němž panoval nad Šumavou pohanský král. Na vysokém vrchu měl své sídlo, ve Včelné choval včely na medovinu, v Cuclavicích měl na ni sklepy, v Drslavicích slavil, v Pravětíně soudil své poddané, v Nedvídkově honil medvědy. Nahospodařené obilí prodával v Trhoníně, pod Věncomilí mlel. V Hošticích a Radhosticích vítal a hostil cizí krále. Královna zůstávala zase v Kamejku nad Svatomáří a v Hradci pod Hošicemi.

 Zapomenuté poklady
O kopci Na pokladnici, který se rozprostírá mezi Předslavicemi a Újezdem, se vypráví tato pověst. Ve válce třicetileté, kdy do Zapomenuté poklady, kresba Ondřej Staněk, ZŠ MaleniceČech vtrhly švédské armády, jejich vojáci loupili a rabovali po celé zemi. Při jednom kvapném ústupu na vršku u Újezda ukryli velké množství peněz a klenotů. Počítali s tím, že se pro svůj lup jednou vrátí. Ale válka skončila a poklad zůstal zakopán. Asi po padesáti letech od té události jeden hospodář z Předslavic začal stavět dům a zajel si na kopec nalámat kámen na zdi. Přitom ten poklad našel. Stačily ty cennosti nejen na postavení domu, ale i kostela a školy ve vsi. Dle toho se tomu štědrému kopci dodnes říká Na pokladnici.
 

ZPĚT NA ÚVOD

 Lastury zahánějí bouři
V Bošicích bydlel nějaký Král, který se zabýval čarováním. Byl tak mocně v zajetí ďábla, že chtěl-li se zachránit, musel za pokání putovat bosý do Říma. Celou cestu se kál a modlil, takže když přišel do Věčného města, začaly zvony samy vyzvánět. Kněží přijali ho s velkou slávou a na památku mu dali pět nádherných mořských mušlí. Zvuk těch lastur prý bouři zahání. Když se kajícník vrátil, daroval po jedné lastuře do Libotyně, Štítkova a Dvorců, zatímco v Bošicích zůstaly dvě. Dodnes ji ve Dvorcích chovají u představeného obce a když se blíží bouře od Javorníka nebo od Stachů, jdou hned troubit.

Kosmo Na hrachu jako po másle
V Kosmu chtěli jednou popostrčit návesní kapličku o kousek dál. I nasypali hrách za kapli a zepředu začali postrkovat. Slétli se však holubi a všechen hrách vyzobali. Když se šli sousedé podívat, zda se kaplička Na hrachu jako po másle, kresba David Hanzal ZŠ Šum.Hošticepohnula, hrách byl pryč a oni si mysleli, že už je tam, kde ji chtěli mít.

 

 

 

 Létající zlaté klíče
Na hradišti Pržmo (Věnec) se skrýval poklad. Byl uchováván v jedné či více truhlách, Věnecplných zlata. V noci bývaly často vidět zlaté klíče od těch pokladnic, jak létají tmou coby světýlka. Kam ohnivé klíče zapadnou, ozve se jasný zvuk zlatého kovu. Kdo si pospíší najde klíč zasunutý v zámku truhly a tak se dostane k pokladu. Někdy klíče doslova prší a padají do různých míst starého hradiště. Kdysi šla přes kopec Věnec stařenka z Budilova a vidí před sebou světélkující klíče. Po jednom z nich skočila, ale místo aby hledala k tomu klíči truhlu, odnesla jej Létající zlaté klíče, kresba Martin Mráz, ZŠ Malenicežidovi do Čkyně. Dostala za něj padesát zlatek, ale bůhví na kolik by přišlo zlato pokladu. Od těch dob prý již tolik klíčů nelétá. Je tam však ještě jeden jinak zázračný. Ten klíč může najít jen mládenec, který dokáže oborat kolem dokola celé hradiště, a to dřevěným pluhem, do něhož budou zapřaženi dva volci celí černí s bílou lysinou na čele. Ale ti volci se musí narodit od stejné krávy, a to najednou. Když pak tím klíčem otevře truhlu, najde tam zlatou sekyru posázenou diamanty. Ta ho sama povede do elčovického zámku a celé panství bude jeho.

 

 Kamenný pastýř
Ve vsi Žáru žil jeden bezbožný pastýř. Jednou pásl obecní stádo na Strachynci. Začalo silně pršet, až pastýř promokl na kůži. Žena mu v poledne přinesla jídlo, které mu nešlo pod fousy. Jak tak jedl a do jídla mu ještě pršelo, celý rozvzteklený hodil misku s jídlem po své ženě p od nohy a zahromoval: „Bodejž abys ty mrcho i s tím žrádlem zkameněla!“ Na ta slova udeřilo a rouhač i se ženou a ovcemi zkameněli. V kámen se proměnila i ta mísa. Od těch časů tam ty kameny stojí a nikdo neví, jak je zpátky proměnit.

ZPĚT na úvod

 Pan Hýzrle z Chodů u zázraku byl
LčoviceKdyž se manželka Jindřicha Hýzrleho z Chodů chystala k porodu, často se u rodinného oltáře s obrazem Madonny modlila. I porodila lehce, dítě omyli a pokřtili, k rodičce uložili. Pan Jindřich přišel k nim, aby se radoval a Bohu děkoval za šťastnou hodinku. Tu paní jeho na oltářním obraze spatřila zázrak. Na jednom místě prýštil malý pramínek krve. Pán z Chodů se místa dotkl prstem a hle,Pan Hýzrle u zázraku byl, krčesba Veronika Houzarová, ZŠ Malenice opravdu to byla krev, což jako pověstný válečník nejlépe musel vědět. Cesta toho divotvorného pramene začínala v obrázku Paní Sedmibolestné a v osmiúhlém zobrazení Paní Radostné končila. Dvě kapičky pak dopadly na jeho modlitební knížku, oficium Panny Marie, která na oltáři ležela otevřená. V ní tato modlitba stála: „Jsi Ten, kdo mne vyslyší a osvobodí, Pane, nenechej mne zahynout!“. Tento obraz zázračný, byl pak věnován do města Sušice řádu kapucínskému. I tam mnohé divy činil, zvláště ženy hotovící se k porodu ochraňoval.

 Z Benátek do Vlachova Březí
Žil jednou jeden věrný sluha, který u svého pána, důstojníka, již přes dvacet let sloužil. Bylo to daleko, u moře v Benátském kraji. Ten vojenský velitel měl při sobě zázračný obrázek Matky Boží, který mu dala jeho vlastní máteř, aby byl v bitvách ochraňován. A opravdu, vždy vyvázl z boje živ. Po těch dlouhých letech služby se sluhovi zastesklo po domově a po matce, která ho jistě stále očekává v rodném prachatickém domě. Když se se svým pánem loučil, chtěl si na odchodnou vyprosit onen obraz. Pán mu jej sice nedal, ale nechal pro něj namalovat právě takový. Sluha radostně zasalutoval a vydal se z Itálie domů. Šel přes hory a doly, až se dostal do české země. Utrmácen, zastavil na jednom vrchu nad Vlachovým Březím. Vzpomínal na domov, na matku a únavou se mu zklížily víčka. Ve snách se mu zjevila krásná Vlachovo Březípaní, podobná té z jeho obrázku a pravila: „Chci, abys nechal můj obraz na tomto místě!“ Když se vysloužilec vzbudil, řekl si, že to byl jen sen a šel dále. Když přišel do rodných Prachatic, dozvěděl se, že jeho matka zemřela již před rokem. A tak mohl navštívit jen její hrob. V noci se mu zdál opět ten sen. Teď věřil, že má opravdu nechat na tom návrší svůj obrázek. Hned ráno se vypravil k Vlachovu Březí a na určeném místě sroubil dřevěnou kapličku. Do ní pověsil svůj obraz, pomodlil se za duši matčinu a vydal se zpátky do Itálie. Když po čase vystavěli v Březí kostel sv. Ducha, pověsili na poboční oltář onen památný obraz Panny Marie.

ZPĚT na úvod

 Světýlko zabitého
U Bohumilic spadl jednou jeden nešťastník do Smolova lomu a na dně nalezl smrt. Když přišli druhého dne lamači do práce a uviděli mrtvolu, zděsili se. Jeden chtěl celou věc oznámit rychtáři, druhý se bál, že ta smrt padne na ně. Chvíli se hádali, ale nakonec neznámého zakopali u lomu bez označení křížkem, aby se nic neprozradilo. Přesně po jednom roce a jednom dni se lamači vracejí pozdě večer domů do Sudslavic. Tu zaslechli nářek. Jdou po hlase a přišli k tajném hrobu. Na něm se třese modravý plamínek a smutně naříká. Lamači se dali na útěk a zastavili se až doma. Od té doby se světýlko zjevovalo na hrobě pravidelně, obcházelo lom a pak se zase ztratilo. Lidé se jej pokoušeli vysvobodit, ale nevěděli jak.

 Dítě hastrmánek
Jednou muži ze Žáru kosili trávu a selka, která jim obracela, položila své dítě opodál v malé nůšce. Když dohrabala k druhé straně, uslyšela svého synáčka náhle zaplakat. Honem tam běží, ale nastojte! Její dítě je pryč a na zemi leží zubaté a hlavaté dítě hastrmaní. Jen a jen řvalo a za čtyři neděle umřelo. Od té smutné příhody se však všechna práce v hospodářství náramně dařila. Jakoby všechno konání opřádaly zlaté nitě vděku. Když kosili, z nedaleké studánky slyšeli, jako by někdo vrtěl máslo. I zavolali dle křesťanského zvyku: „Naspoř Pán Bůh na pomazánku!“ a sekali dál. Když došli řadou Dítě hastrmánek, kresba Krystýna Slováková, ZŠ Malenicezpátky ke studánce, měl tam na velkých listech blatouchu každý připravený kus pomazánky z másla. Jindy bylo ze studánky cítit vůni pečeného chleba. I zvolali pracanti zase jinak: „Naspoř Pán bůh na caltičku!“ a hle u studánky pak ležely pěkné bochníčky chleba. Po čase začal ten ukradený chlapec chodívat na zapřenou do statku. Tak dlouho chodil neviděn, až jednoho deštivého dne jej spatřila sousedka Vincová. Přes louku ode vsi utíkal pěkný chlapeček, plakal a huboval. Vincová na něj volá: „Pojď sem ke mně pod keř a schovej se.“ Kluk však křičí: „Já k vám nesmím, vy máte při sobě pašijové nitě!“ Přiběhl ke studánce a za rachotu hromu se ztratil. Víckrát ho nikdo neviděl.

ZPĚT na úvod

 Voda Dobrá
Když Bůh vyhnal Adama s Evou z ráje, trpěli velikou žízní. Procházeli zrovna Šumavou.Voda dobrá, kresba Jindřich Fleišmann, ZŠ Šum.Hoštice I slyšel Stvořitel, jak Adam suchými rty volá: „Dobrý Bože, smiluj se alespoň teď.“ A Bůh za to slovo dobré dal vyprýštit podél cest studánkám, kterým se až doposud říká DOBRÁ VODA. U Lštění, Brancova, Vacova, Zahořan, Nové Vsi u Volyně, Milejovic, Podsrpu i Štěkně a na mnoha jiných místech – tam všude se zastavili prarodiče lidského rodu, aby se osvěžili.

 Jak vznikly houby
Když byli Pán Ježíš a svatý Petr na cestách, dala jim jednou nějaká selka kousek chleba. Ježíši ten černý horský chléb chutnal jako rajská mana, ale Petr jej s ošklíbáním marnotratně plival na zem. Tu řekl Pán: „Petře, to nejde, aby sis ošklivil chléb, je přeci svatý a nesmí se s ním plýtvat! Ať tedy z každého kousku, jenž jsi vyplivl, vyroste houba, která bude sloužit chudým lidem za potravu.“ V tu chvíli vyrazilo ze země veliké množství hub. Malé i velké a jejich kloboučky lemovaly cestu, kudy se oba ubírali dál.

 Varovný kámen
U Budilova je starodávný mezník. Na vysokém kameni jsou vytesány tři znaky. Sekyra, kolo a nástroj na lámání údů. K tomu kameni patří také dávné říkání: „Kdo na budilovské pastvy sáhne, na kámen tento hlavu nahne!“ Tak prý volynští Králováci, kteří žijí v okolí, spravují svůj majetek.

 Svatý v mechu pod Libínem
Svatý v mechu pod Libínem, kresba Adéla Janoušková, ZŠ Šum.HošticeV labínském lese dříve zvaném Libichov bývala malá kaple s obrazem svatého Filipa z Neri. Tento obraz visel dříve na dřevěném sloupu na louce poblíž dvora Leptače, a to přímo u studánky v louce. Protože sem lidé putovali a šlapali trávu, majitel pozemku se rozhněval, studánku zaházel kamením, obraz donesl na horu Libichov a pověsil jej tam na strom. Krátce nato tento nedůtklivec přišel o zrak. Šly roky, strom ztrouchnivěl a obraz zapadl do mechu. Později jej lidé našli pod tlející borkou. Byl neporušený, a tak kolem něj vystavěli kapli. Říkají tam U Patriarchy.Benešova Hora

 Kostel pod zemí
Nedaleko Benešovy Hory je místo Na Rovinách, a to blíže skal zvaných Hrad. Ukazuje se zde prohlubeň naplněná vodou. Z ní bývalo slyšet hlasy zvonů. Neboť kdysi propadla se tu do země Kostel pod zemí, kresba Nikola Vávrová, ZŠ Šum.Hošticeves Horovice i s kostelem. Ti, kdož se zachránili před touto zkázou, pak založili novou vesnici – Horu Benešovu.



ZPĚT na úvod

 Jak sem přišli Židé
DubKdysi dávno sešly se na jednom vrchu čtyři židovské vědmy. Jedna přinesla kamení, druhá železo, třetí zlato a čtvrtá oheň. Daly vše na jednu hromadu a poručily svým synům a vnukům, aby si z ní v nouzi brali. A tak vznikl dům, v němž byl svícen, který zářil okolo svým zlatým svitem. Za nějaký čas byl domů plný svět a v nich přebývali bohabojní potomci.

 Boubínský loupežník Janeček
Od Volyně přes Vimperk až po Prachatice báli se lidé pověstné kumpanie loupežníků vedené hejtmanem Janečkem. Nikdo netušil, kde se příště objeví a v jakém převlečení. Jednou Boubínský loupežník Janeček, kresba Petr Motl, ZŠ Maleniceobehrál v hospodě při kartách samotného četnického strážmistra. Tomu také klidně doručil písemný vzkaz: „Obehrál vás Janeček!“ Lesní vůdce svou drzost stále stupňoval a když vyloupil bohumilický zámek, vyhlásily mu úřady hotovou vojnu. Kruh se pomalu uzavíral a druhové ho jeden po druhém opouštěli, až mu zůstal jediný, jménem Aleš. Nakonec Janečka nalákali do jedné vimperské hospody a tam přemohli, spoutali a vezli k hrdelnímu soudu do Plzně. Byl odsouzen k smrti oběšením, a když ho dovedli na popravčí místo, zavolal do shromážděného davu zvědavců: „Kdo z vás je z mého boubínského domova?“ Aleš ukryt v tlačenici odpověděl: „Já“ „Když jsi tedy odtamtud, splň mi moje poslední přání. Dojdi do Žárovny, kde je poblíž kopec Na Zabitém. Na Staré Prachaticevrchu je místo s černou hlínou od krve, která tam vsákla pi jedné dávné bitvě. Jako znamení tam stojí kříž a od něj pět sáhů k severu je v zemi ukryta kovová truhla s mými poklady. Část si ponechej a zbytek rozdej chudým lidem pod Boubínem!“ To byla poslední slova Janečka, neboť zavířily bubny, a již se loupežník houpal na šibenici. Hned nato uháněl Aleš směrem k šumavským horám na čerstvém koni. Páni zatím hledali nějakého rodáka od Boubína po celé Plzni, a když takového muže konečně našli, vypravili ho i s četníky na voze stejným směrem. Když dojeli k Žárovné a začali kopat na určeném místě, zjistili, že je někdo předběhl. To už poslední Janečkův kumpán Aleš chodil nocí po chalupách a s dary vyřizoval poslední pozdravení krále boubínských loupežníků. Sám se pak usadil u Prachatic a žil nenápadně až do konce svých časů.

ZPĚT na úvod

 Hostinský pytlákem
Hostinský v Budilově byl náramný střelec a moc dobře to také věděli panští myslivci, ale šikovného pytláka nemohli dopadnout při činu. Chodili k němu schválně na pivo a slídili, zda někde na podlaze neuvidí bažantí pírko či chlup ze zajíce. Všecko marně. Jednou do hospody přišel strejček Králík z Bošic a hned se zamračil, sotva zahlédl myslivce u stolu. Hostinský poznal, že mu něco chce. Králík se chvíli ošíval, až to z něho vyhrklo: „Hele, hostinský, půjč mi pušku. Chodí mi nějaká škodná na holuby!“ „Půjčím, proč by ne. Ale už sám nevím, kde ji mám. Vždyť jsem ji měl v rukách před rokem, když mi krahulík chytal kuřata.“ Odešel pro svou pušku pytlačku do stodoly, kde ji měl schovanou pod snopy. Protáhl ji hromadou plev, aby se zdála zaprášená, přimáčkl na ni kus pavučiny. Myslivcům se dravě zaleskly oči, když pušku spatřili, ale hned zvadli, když uviděli, jak je zašlá. Jen jeden povstal, a jako by žertem vzal pušku z rukou Králíka, a smál se, že tou jaktěživ tchoře nezastřelí. Natahoval a spouštěl kohoutek pro zábavu. Hostinský stojí stranou a dělá jakoby nic. Najednou se ušklíbne a povídá: „Pane fořt, marně se namáháte, mou pušku nezkazíte!“ A vzal mu ji z rukou. Otevřel okno, namíří, zmáčkne … a rána se rozlehne světnicí! Bylo nabito! Myslivci vyskočí jak jeleni a nejvíc je udiven fořt, který tolikrát tiskl spoušť, a přece rána nevyšla. „Pusťte svého psa, pane fořt,“ zdvořile povídá hostinský a stále se usmívá. Pustili psa, který se za minutu vrátil se zajícem. „Hezky mi jde, drazí páni, ale jak je rok dlouhý, nevezmu flintu do ruky,“ dušoval se ostrostřelec. Myslivci ani nedopili a vytratili se ven a od té doby se hospodě vyhýbali.

 Přízrak na vartě
Jeden mladík ze Čkyně sloužil na vojně v Bosně. Když stával v zákopech na stráži, často myslel na svou starou matku. Jednou zase takhle stojí, hlídá své spící kamarády, když tu vidí, jak před ním vyvstala ze země bílá ženská postava. Sevřel pevně pušku a zavolá: „Stůj, kdo je tam?“ Žádná odpověď. Uvažuje, zda má vystřelit, ale pak ještě jednou zavolal. Ale tak silně, že se celé ležení vzbudilo: „Co se stalo?“ ptá se šikovatel. A mladík vyprávěl, celý zmatený, co viděl. Prohledali terén kolem zákopů, ale žádný vyzvědač! Vyměnili strážce a šli spát. Druhou noc stojí náš vojáček opět na svém místě Čkyněa znovu před ním pluje vzduchem bílý přízrak. Zase jsou vojáci vzbuzení, ale šikovatel již zuří a přikáže vojákovi, aby příště bez milosti střílel, sic bude zavřen do arestu. Třetí noc nastala, mladíkovi srdce buší očekáváním. Má strach z bílé ženy, ze šikovatele i z vězení najednou. Vtom bílá postava vyrůstá ze země a před vojákem spíná ruce. Ten poslušen rozkazu bez varování střelil. Ozval se tichý vzdech a střelec se v mdlobách svalil na zem. Odvezli ho rovnou do lazaretu, protože blouznil. Za týden dostal z domova zprávu, že jeho maminka postonávala a jednou o půlnoci zaúpěla, a hned na to zemřela. Bylo to oné noci, kdy mladík střelil po bílém přízraku.

ZPĚT na úvod

 Bílá paní ze mlýnaBílá paní ze mlýna, kresba Renata Zušťáková, ZŠ Šum.Hoštice
Žila kdysi v Kosmatově mlýně poblíž prachatických hradeb pobožná mlynářka. Když se naplnil její čas, ustanovila, že pozůstalí musejí darovat každé chudé rodině bochník chleba a padesát krejcarů k tomu. Obdarovaní pak se měli za zemřelou pomodlit. Příbuzní, kteří zdědili pěkný mlýn i spoustu peněz, však poslední vůli mlynářky ošidili. I začal se zjevovat její duch v bílých šatech, chodil po stavení, ozýval se nářek a pláč. Bylo to čím dál horší. Nakonec se domácí rozhodli poslední vůli splnit, a když ani to nepomohlo, nechali postavit poblíž kapličku. Od té doby se bílá paní prachatická již neukázala.

 Mlynářské perly
Vyprávěl jeden potomek slavného mlynářského rodu, že přišli o mlýn, když bylo přehradou zatopeno vltavské údolí. Ten mlýn byl prazvláštně zakoupen. Před tím vlastnili mlýn ve Lčovicích na horním toku. K mlýnu patřil hastrman, ale nijak se neprojevoval. Až jednou … Našel ho ve slupu – pasti na ryby – zdejší stárek. Že by tam chodil pytlačit? A tak se po něm stárek ohnal sochorem. Vodník se zamračil a byl ten tam. Večer to dal stárek k lepšímu, když chasa seděla okolo stolu. Ale nikdo mu nevěřil. Už se rozcházeli na noční mletí, když tu se mlýnské kolo zastavilo. Vyběhli k náhonu, ale voda se pěkně žene, jen kolo stojí jako přilepené. Prolezli celý mlýn, ale na nic divného v soukolí nepřišli. Ráno, když zazněl zvonek blízké kapličky, kolo zavrzalo a začalo se točit. V tom má jistě prsty hastrman! Nejhorší bylo, že to tak šlo každou noc. Číhali na škůdce, pasti na něj líčili, ale dlouho trvalo, než uvízl v lýčené smyčce. Trhal sebou a házel jako úhoř, ale brzy zkrotl, když jej celého svázali lýkem a pověsili na bidlo nad pec. Zle se dařilo hastrmanovi, neboť bez vody slábl víc a víc. Otec mlynář přísně Lčovicezakázal podat mu byť jen kapku vody. Každý večer se ho mlynář ptal: „Dáš nám pokoj? Vystěhuješ se?“ Vodník jen koulel očima a vrtěl hlavou. Ne a ne! „Dobrá“ uškliboval se pantáta „na prášek tu uschneš“. Avšak hastrman doufal. Jednou za ním přišla mlynářova dcera do světnice. Nikde nikdo, jen hastrman se trápí nad kamny a očima ji prosí. I slitovala se nad ním a přinesla mu hrneček vody. Jen se vodník napil, provazy přetrhl jak nitě, zavýskl, až dívku píchlo u srdce a ztratil se. Marně se na děvče zlobili, marně nešťastnice slzy prolévala. A mělo být ještě hůř. V noci se opět kolo zastavilo a ve mlýnici se ozývaly takové rány, že nikdo z palandy ani nos nevystrčil. Až za svítání se tam šli podívat a vidí spoušť. Koš rozházen, obilí rozmetáno, mlýnské kameny puklé a nářadí na padrť. Mlynářka začala naříkat a hned se chtěl stěhovat pryč. Bále se o muže, co kdyby ho hastrman utopil. Ale mlynář nechtěl ani slyšet, a že prý hastrmanovi ukáže. Druhý den se dal pláčem rodiny obměkčit, neboť ve mlýnici bylo přes noc opět zle. Když vůz s jejich majetkem vyjel ze dvora, ohlédli se všichni naposled za domovem a plačky kráčeli za nejistou budoucností. A tu se úvozem belhá stařeček, a když mimo něj mlynářská dcerka šla, hodil jí něco na krk. Byla to šňůra perel, těch nejvzácnějších, odměna za to, že se slitovala nad hastrmanem. A za ty perly koupili si mlýn na Vltavě.

ZPĚT na úvod

 Račí mléko
V Husinci bydlíval jeden zámožný kupec. Jeho paní velice zpychla a každému říkávala: „Nám nic neschází, jen račí mléko.“ Přišly však zlé časy válek a oni zase zchudli, muž zemřel a paní trpěla hroznou nouzí. Nakonec zmrzla doma u kamen, do kterých neměla ani co přiložit.

 Pata rodu
Za starých časů zazdíval hospodáři při stavbě domu hned u vchodu kámen, zvaný pata. Tak tomu bylo i u Vševěrů Marčovicev Marčovicích. Jejich rod seděl na statku již několik set let, a to jen proto, že s tímto kamenem nehýbali. Neboť se věřilo, že s tímto potrvá rod nerušeně na svém místě. Vždyť i rod pánů z Hradce, když nechal při přestavbě hradu tento kámen vyjmouti, zakrátko po meči vymřeli.

Nebohovy
 Římané v Nebahovech

V dobách, kdy se zakládala vesnice Nevyhov, přitáhlo do Čech vojsko z Říma. V něm byla družina vévody Staňka. Několik vojáků „Staňků“ se usadilo ve zdejším království a jeden z nich se dostal až do Nebahova. Zde si postavil dvorec vedle čísla 20, jen společná studna je dělila. Nakonec se sňatkem Staňkové dostali i na vedlejší hospodářství. Vymřeli po meči roku 1858.

 

 

  Prachatice

Prachatice

 Svatý Jiří Zachránce
V bráně sv. Jiří v Prachaticích stojí po obou stranách cesty sousoší Panny Marie s Jezulátkem. O něm se vypravuje pověst. Když dobili husité město, nastalo hrozné krveprolití. Jedna žena s dítětem v náručí v nejvyšší nouzi skočila za sochu – a zachránila dva životy. Vždyť jejím štítem byla sama Matka Boží.

 

 

 Troubení na tři stranyTroubení na tři strany, kresba Iveta Lahovcová, ZŠ Šum.Hoštice
Jednou vystupoval nový ponocný na prachatickou kostelní věž, aby odtroubil svou hodinu. Přiložil hlásnou troubu k ústům a zadul postupně do tří stran. Když se chystal zatroubit směrem k šibenici a hřbitovu, objevila se kostlivčí ruka a srazila ho ze schodů. Když se dole probral, vzpomněl si že nechtěl nechat klidně spát mrtvé na hřbitově, a tak mu dali na pamětnou. Od té doby se v Prachaticích troubilo jen na tři strany.

ZPĚT na úvod

 Libá zahrada na Libíně
Proslýchalo se, že na Libíně je ukrytá čarokrásná zahrada, ale málokterému smrtelníkovi se do ní podaří dostat. Jedna žena zde trhala jahody, když v tom se les proměnil v zámeckou zahradu plnou vzácných květin a krásně oblečených lidí. Jindy se zdál po třikráte podivný sen jednomu chudému ševci z města. Ten sen ho zval k velikému kameni na Libíně. I rozhodl se, že uposlechne a vydal se na horu. Když přišel ke kameni, náhle stál uprostřed rajské zahrady. Tou jej provázel skřítek až ke hromádce zlatých dukátů. Když trpaslík viděl, že se chudák ostýchá, sám mu naplnil kapsy penězi. Než by řekl švec, zahrada náhle zmizela. A otec kopy dětí se šťastně vracel domů. To dřevorubec, který tu kdysi pracoval, už takové štěstí neměl. V poledne si chtěl trochu odpočinout od tvrdé práce a usnul. Probudil ho zvuk zvonku. Myslel, že ve městě někdo umřel a zvoní mu hrana, jenže zvuk zněl z trávy za ním. Ohlédne se a tam na stříbrném stonku klinkal stříbrný zvoneček jako ze sna. Jakmile upracovaná ruka sáhla po křehké věcičce, tento drobný zbytek libé zahrady se propadl do země.

 Řezník a vodník
V Prachaticích žil kdysi řezník Winkelbauer. Řemeslo vynášelo, a tak vlastnil nad Píseckou branou malovaný dům. Jednou do jeho krámu zavítal shrbený mužíček. Byl jako němý a pouze prstem ukazoval na šunku s kostí na pultu. Neurvalý řezník máchl nožem a uřízl kus šunky i s prstem. Mužík zavyl bolestí a vzápětí zasyčel: „Mně neujdeš!“ S hrůzou si řezník všiml, že odcházejícímu mužíkovi kape ze šosu voda. Od té příhody se řezník vyhýbal vodě jako čert kříži. Ale vodníkovi neunikl. Jednou jej pozvali navečer do blízké vsi, aby odkoupil tele. Když se druhý den nevracel, šli ho hledat. Ležel na cestě s hlavou v louži a byl mrtev.

 Chvála hadů
Život olšový měl Josef Chwala. Sám byl sukovitý jako pravý horal. Ze dřeva osvobozoval svá vidění. Řezbářem byl i cirkusákem. Takže jej zvířata měla ráda. Jednoho dne navečer šel se projít za Prachatice. Zde v lese potkal hada dva metry dlouhého. I zavolal na něj: „Josef!“ a had přilezl blíž a postavil se do výše a naslouchal lidské řeči. Dvě hodiny tak spolu byli, dokud je tma nerozdělila. Svého hadího přítele pak do dřeva spodobnil. Tento kus dřeva se až do dnešního dne nalézá v místním muzeu.

ZPĚT na úvod

… a pověsti z okolí

 Kapsy plné másla
Byla kdysi řepešínská selka, co měla pletky s čarováním. Jednou se přiznala u zpovědi farářovi v Záblatí, že se doma každý den modlí, aby jí krávy hodně nadojily. Pan farář si dal modlitbu přednést. A protože na ní neshledal nic špatného, dal selce rozhřešení. Když si však na procházce tuto modlitbu v duchu přeříkal, zjistil ke svému zděšení, že má kapsy plné másla. Hned druhý den tu modlitbu selce zakázal.

 Vojenský kříž
UhřiceNa lesním rozcestí mezi Hradištěm a Mojkovem se nachází kámen s vyrytým křížem. V čase vojny s Francouzem se cizí vojáci ubytovali v Libotyni. Mezi nimi byl také jeden český zběh. Toho zde sedláci přepadli a zamordovali. Jeho francouzský kamarád potom vyryl svým bajonetem kříž v místě té žalostné události.

 Drsný příběh
Jeden vysloužilý zbrojnoš jménem Drslav putoval z rodného Chodska na východ.Drslavice V příhodném místě se usadil a založil si tam malý hrádek a Drslavicemi jej nazval. I přicházeli sem lidé usídlit se pod jeho ochranu. Jejich potomci měli za to povinnost zbrojní. Uběhly roky, páni byli pryč a začalo se povídat, že na opuštěné tvrzi straší. Správce tohoto vimperského majetku si usmyslel, že mu boudou místní lidé hlídat přes noc kancelář. O půlnoci skočila do místnosti krbem kočka a za ním pes. Po celém hrádku se divoce honili, hořící síra od nich jen létala. Poděšená selská hlídka vzala nohy na ramena a už je tam direktor nedostal po dobrém ani po zlém. Neboť aby toho nebylo málo, nastěhoval se do sklípku, kde se uchovávalo nadojené mléko, veliký had.

 Husova lípa
ChlístovKdyž odešel Mistr Jan Hus z Prahy a chodil po jihočeském venkově, často kázal pod širým nebem dle svého vzoru – Krista Pána. Jednou se shromáždil lid pod lipkou za vsí Chlístovem. A zde Mistr Jan vykládal své učení. Prošly věky a obrovitý strom lákal svým dřevem jednoho chalupníka. Než ji však mohl zdolat, vykoupil ji od něj i s okolní loučkou místní sedlák Fiedler. Od té doby si ji český lid váží a střeží jako dědictví otců.



 

ZPĚT na úvod

 Hořící sloup
U Husince při jednom sadu stojí prastarý sloup. Lidé si o něm hrůzostrašné věci vypravovali a obloukem se mu vyhýbali. Nedávno tomu, vracel se jeden řemeslník z Vlachova Březí z výročního trhu. Bylo pozdě večer a ani nevěděl jak, ocitl se u toho sloupu. V tom vyšlehl ze sloupu plamen a v ohni se zjevila koňská hlava. Nato se mu koně splašili, po polích zboží z vozu trousili a nakonec uvízli v blízkém rybníčku, takže je musel vypřáhnout a vůz do rána nechat ve vodě.

 Poustevník rohanovskýRohanov
Vojenský vysloužilec se vracel domů do Prachatic. Vyšel z lesa, když tu naproti němu jede pohřební vůz. Je blízko domova, a tak se děsí, neboť široko daleko není žádný hřbitov. To už se u něj černé spřežení zastavilo, rakev se otvírá a objevuje se obličej mrtvého. Bože, vždyť je to jeho kamarád! V poslední bitvě byl smrtelně zraněn a prosil tehdy svého přítele, aby jej dorazil, neboť strašlivě trpěl. A on to učinil. Jeho vzpomínky přehlušil dutý hlas mrtvého: „Proč jsi mne poslechl a probodl mé srdce? Hodinu bych ještě trpěl a pak bych se věčně radoval. Takhle se však musím věčně soužit a bloudit šumavskými lesy. Modli se za mne po zbytek života a tady máš peníze na zádušní mši!“ Mrtvý domluvil a vše zmizelo. Otřesený veterán se nemohl probrat, ale jakýsi záblesk mu udeřil do očí. V trávě se třpytily tři dukáty. Sebral je a vydal se dál. Doma jeho první kroky vedly na faru a za jeden peníz objednal u faráře mši za duši zemřelého přítele. Za dva zbylé dukáty si postavil skrovnou poustevnu právě v těch místech, kde se mu zjevil mrtvý druh. Tam se modlil, žil z lesních plodů i toho, co mu přinášeli lidé z blízkého Rohanova.

ZPĚT na úvod

 Dříví do skonání světa
LažištěV Lažišti u zámožného sedláka žil na výměnku jeho starý otec. Byl to dobrák od kosti, a tak když předával svému synu hospodářství, zapomněl si vymínit příděl polínek na zimu. Nyní stál u špalku a slabýma rukama se snažil naštípat trochu dříví do kamen. Když nadešel večer, měl přece hromádku. Byl tak znaven, že si šel rovnou lehnout. Ráno k jeho úleku bylo dřevo pryč. Jeho syn se neštítil okrást vlastního otce. Napadl sníh a mladý hospodář svážel z lesa kmeny. Nějak se při tom schvátil, ulehl a už nevstal. Pochovali ho a na statku bylo neveselo. Seděli smutni dlouho do noci, když tu uslyšeli tlumené rány ze dvora. Poslali čeledína a ten uviděl přízrak v bílém rubáši, jak stojí u špalku a seká dříví. Byl to mrtvý sedlák! Neviděl, neslyšel, voskové ruce se toporně míhají. Otec se velice zarmoutil prokletím svého syna. Došel za hospodyní a povídá: „Milá snacho, já myslím, abychom naštípali všechno dříví ve dvoře. Až nebožtík přijde a pozná, že je práce hotová, bude v hrobě pak klidně spát.“ A tak se všichni na statku dali do práce, až bylo všechno dříví uděláno a do hranic složeno. Tu největší postavili pod přístřešek u výměníku, aby duch poznal, že jeho starý otec má na zimu topení dost. Když přišel duch, rukama klátil, jako by sekal, ale třetí noc ho již nespatřili. Došel svého pokoje.

 Rok a den v Langwaldu
Mezi Záblatím leží hluboký les zvaný Langwald. O tom se vyprávělo, že jsou tam ve skále ukryté poklady. Nedaleko odsud žila chudá matka s jediným dítětem. Ráda by se měla lépe, a tak podle starých návodů vzala na Květnou neděli černou slepici a šla i s děckem do toho lesa zrovna v době pašijí. Skála se před nimi otevřela a udivená žena byla oslněna zlatem a drahokamy. Hned vešla, postavila dítě i slepici na zem a horlivě vynášela drahocennosti ven. Když se před skálou blyštěla pěkná hromada, chtěla si dojít pro dítě. Ale jaká hrůza! Skála se zavřela a vše bylo ztraceno. Jen poklad, který si zlomená žena nesla domů, jí zbyl. Celý rok truchlila pro svého potomka. A ještě jeden den. Pak se znovu vypravila ke skále. V posvátném čase otevřely se hlubiny a šťastná matka vidí své dítě obklopené zářícími hromadami. Sedělo tam živé a v ruce drželo červené jablko. Mělo na sobě nádherné šaty, a jak později vypravovalo, jakási bílá žena se po celý ten čas o něj starala. A tak matka odvedla si domů ten nejvzácnější ze všech pokladů.

ZPĚT na úvod

 Peníze jako sen
Kousek od zříceniny hradu Hus žil jeden sedlák. Měl dluhy, kam se podíval. Jednou se mu ve snu zjevil mužíček a poradil mu, aby zajel v noci ke zřícenině, že mu to přinese spousty peněz. Potom prý musí sedlák nechat odsloužit sto mší v záblatském kostele. Muž ale snu nevěřil, až když se tento ještěHus dvakráte opakoval. Na to mu soused, kterému se svěřil, poradil, aby přece jen jel. A že se prý o všechno podělí napůl. Příští noci tedy vyjeli ke hradu se slavnostně vyzdobeným žebřiňákem, taženým dvěma voly. O půlnoci dojeli na místo – a tam již čekal mužíček, který jim ukázal jámu, v níž ležely zlaté a stříbrné peníze. Oba sousedi naplnili lopatami vůz, odjeli domů a tam si peníze rozdělili. A pak mělo dojít na zmíněné mše. Jeden druhého pobádal, aby na faře zaplatil svou půlku, ale žádný se k tomu neměl. Přestali pracovat, jen utráceli. A protože mužíčka podvedli, zemřeli oba brzy po sobě během jednoho roku. A peníze zmizely.

VOLYŇSKO

 Zmizelý vladyka
MilejoviceOd nepanšti stával u Milejovic dvojitý dřevěný kříž. Snad byli pod ním pohřbeni ruští vojáci, kteří tu padli v jedné z nesčetných válek. Jednou tudy jel za nočního času sedlák Vladyka. Koně pokojně jdou, z luk se nese vlhká mlha a v ní, nastojte, celý roj světélek. Už se blíží k vozu a vedou celé spřežení i se zkoprnělým kočím dál mimo cestu. Země se chvěje, koně se plaší a kočár se boří ve Vladykovi by se krve nedořezal. Ještě chvíli a vše mizí v bažině. Jen světélka tančí zlomyslně nad místem zkázy a smrti.

 

 
 Babení vodníčat
Víte, co se přihodilo v židovském rybníce u Přečina? Podél toho rybníka šla jednou teta kovářka, když se vracela od porodu ve Vrbici. Už z dálky slyšela silný žabí hlas. Když přišla blíže, povídá sama sobě: „Jsi-li vodník nebo žába? Já jsem ze Přečiny bába. Až se budeš žabit, já ti přijdu babit!“ A ejhle, zakrátko přišel pro kovářku v noci muž, aby šla k jeho ženě. K její hrůze zamířili k rybníku, kde muž vyndal proutek, šlehl jím do vody a ta se ztratila. Suchou nohou pak přišli do světnice, kde již čekala hastrmanka na rozsypání. Když vše dobře proběhlo, poradila jí hastrmanka na obchodnou: „Žádej za tu službu od mého muže jen trochu smetí, které u prahu nameteš. Nebudeš litovat!“ Žena se podle té rady zařídila a rychle spěchala domů. Tam vysypala ke svému úžasu ze zástěry místo smetí čisté zlato.Všechlapy

ZPĚT na úvod

 Na Dědkách a U Báby
Ze starých vyprávění se ví, že u Všechlap se v dávných dobách pochovávali stařešinové rodů. Tito patriarchové prý leží v místě, kde se říká Na Dědkách. To nad Čepřovicemi se nacházelo místo, kde se nechávali pohřbívat mocní páni z nedalekého Helfenburku. Jen kamenná „baba“ střeží to tajemné místo.

 Vlčí historie
VlkonicePod nynějšími Vlkonicemi nalézaly se kdysi jámy na lapání vlků. To bohatší obyvatelé Miřetic mohli na vlky mířit již puškami. A název vsi Bojetice svádí k doměnce, že se tu vlků báli, oni však s nimi statečně bojovali.

Ušlechtilost v prackách, kresba V.Ernst, ZŠ Malenice

 Ušlechtilost v prackách
Předek pánů Sulků ze Zálezel lovil v pralese kolem Brda. Tam narazil na dva medvědy. Jednoho proklál oštěpem, ale druhý se mezitím na něj vrhl. Statečný rytíř i tohoto medvěda nakonec udolal. Z každého medvěda poslal po jedné tlapě svému králi jako důkaz své oddanosti. Král byl potěšen a povýšil rytíře za tu statečnost do stavu vladyckého. I dostali jeho potomci do erbu dvě tlapy a psali se Čábuzští a Zálezští z Prostého.

Čepřovice

 Paměť klenu
Za válek švédských padlo u Čepřovic mnoho cizích vojáků. A protože to byli protestanté, místo kříže jim zasadili nad hrobem klen. Ten do dnešních časů před zdejším velkostatkem šumí svou smutnou píseň nad nešťastnými seveřany, kteří leží tak daleko od vlasti.

 

 

 Stonožky
Žila v Malenicích v malé chaloupce stará baba a měla co do činění s čáry a kouzly. Kdo byMalenice ji rozzlobil, ten na to doplatil. Jel kolem mladý furiant s povozem a před zápražím začal babě na zlost práskat bičem a plašit jí slepice. Stařena jako divá vyletěla ze vrátek a za vozem posílala své kletby. Mladík se ještě chvíli smál, potom se zachumlal do pláště Stonožka, kresba Renata Přílepková, ZŠ Malenicea podřimoval, zatímco koně šli krokem. Náhle ho probudila prudká bolest v boku, potom na noze a teď cítí celé tělo jako v ohni. Drbe se, svíjí a bolest ne a ne povolit. Sundá plášť, rozhalí šaty a s ošklivostí se dívá na svá prsa. Po kůži se mu hemží stonožky. A snad by ho utrápily. V poslední chvíli si vzpomněl na zaříkávače Kudrnu ze Stach. Obrátil povoz a práskl do koní. Když přijel ke Kudrnovi, ten si věděl rady a zdivočelých stonožek jej vykuřováním zbavil.

 Pole na Klínci
Kdysi přišla na tento kraj veliká bída. Domkář ze Žáru měl své pole u Strachinice, kde prý často strašívalo. Přišel jednou k Milotovům a ti zrovna seděli nad rendlíkem plným kaše. Domkář byl tak hladový, že výměnou za část kaše, klíne, ji své pole dal. 

ZPĚT na úvod

 

Text: Ondřej Fibich

Použitá literatura: Ondřej Fibich, Prácheňský poklad I. - III.

Foto: Ivana Řandová

Kresby: Žáci Základních škol v Malenicích a Šumavských Hošticích